Chatrč - Hranice mezi soudem a názorem

Nedávno jsem četla knížku, kde bylo řečeno (mými slovy) nesuď člověka nemáš na to totiž právo, to právo má jenom Bůh a ten se rozhodl, že soudit bude, až přijde ten pravý čas. Do té doby jsme dostali možnost se změnit k jeho obrazu a vzdát se své nezávislosti a důvěřovat mu z celého srdce ať máme strach či ne.
 

My lidé soudíme lidi okolo nás neustále a je jedno zda je známe či ne. Soudem se dá říct, už když opovrhujeme bezdomovci kvůli tomu, že se svým životem nic nedělají, nebo když se drží dva muži za ruce a líbají se a my si pomyslíme to není správné, nechápeme, proč naše matka či otec udělají něco co by jsme neudělali my. Mohla bych pokračovat dál a dál, ale kde je hranice mezi souzením a odsuzováním ostatních a vyjádření svého názoru?
 

Některým to možná došlo nebo dojde, že shoda jmen tu není a jsme pokrevně příbuzní. Můj jmenovatel píše taky články na Idnes a je mnohem úspěšnější a plodnější než já. Musím říct, že poslední dobou přemýšlím, na které straně se právě nachází. Někdo by mohl namítnout, že je to tato strana a druhý ne rozhodně tato, ale zkusme se zamyslet, kde ta hranice končí.'
 

Na internetu toho moc nenajdeme. Když tyto dva pojmy rozdělíme a řekneme si jejich význam.
Podle Aristotela: soud – slouží k vyjádření vztahu, subjekt – pojem, o kterém se něco vypovídá, predikát – výpověď o subjektu, soudy jsou buď pravdivé, nebo mylné. Wikipedie zas soud je nezávislý státní orgán vykonávající soudní moc.
Názor - vyjadřuje specifické osobní  hledisko jednotlivce, individuální  stanovisko každého člověka, jedinečný postoj nějaké konkrétní osoby k určité skutečnosti.

Není  souzení  lidí v nás zakořeněné tak moc, že soudíme bezmyšlenkovitě bez předchozího vyzvání? Soudíme každý den bez toho abychom  si uvědomili, že my jsme taky souzeni. Kvůli spadlého papírku na zem a zanechání na místě, bez jakéhokoliv pozdravu člověka, který nás obsluhuje, ať dává jídlo či nás kasíruje. Děláme to tak často a tak bezmyšlenkovitě, že se nám vše ostatní zdá normální a správné. Zkusme aspoň na jeden den nikoho nesoudit nemyslet si nic o druhých, ať vypadají sebe hůř, projevují se sebehlasitějí nebo smrdí sebevíc, prostě to nechat tak jak to je. Prostě se podívat na toho člověka, ale nechat ho tak neřešit to s jiným člověkem a ani sám se sebou.

Byla bych ráda, kdyby to zkusilo několik různých lidí a pak napsali buď zde do diskuze nebo napsali svůj článek o tom, jaký měli den bez role soudce. Podle mě to nebude ani trochu lehké, spíš až nemožné, ale už to zamyšlení nad tím jak často to dělám,  by v nás mohlo probudit cosi, co jsme kdysi dávno jako lidská rasa udusili.

Jen prosím nechte si své názory a soudy, které se netýkají tohoto tématu, Děkuji.

Odkazy: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soud; https://wikisofia.cz/wiki/My%C5%A1len%C3%AD; https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1zor;